Ten people pleaser v mojí hlavě totiž neumí říct ani Bů, když se mi zadání začínají kupit tak, že přestávám mít šanci je všechna naráz stihnout. Vždycky jsem to totiž nějak hecla, a ještě jsem měla pocit, že jsem vyhrála soutěž.

Jako jo, vyhrála.

Akorát že to byla soutěž v tom, kdo toho v práci urve nejvíc na úkor času sama pro sebe.

Čas od času jsem zkusila přebujelý úkolníček zredukovat. Nebo ještě líp – vyhlásit mu amnestii a založit nový. Ano, tušíte správně, za chvilku vypadal úplně stejně…

A tady na scénu přichází jako deus ex machina tip z knihy Pomalá produktivita (a ten zase autor okoukal v laboratoři při zpracovávání vzorků): nemít to-do list, ale hrnout zadání na čekačku.

Přesněji, mít jeden aktivní úkol a zbytek v – cituji – retenční nádrži.

Ze všeho nejvíc mi to připomíná čekárnu u doktora. V ordinaci je vždycky jenom jeden pacient. Ostatní dřepí v čekárně a sestřička je zve dovnitř většinou podle toho, kdy přišli. Někdy pořadím zamíchá, pokud jde o urgentní případ nebo dorazí někdo, kdo se předem objednal.

Já sice nezachraňuju životy, ale koncept neošetřovat víc pacientů zároveň mi i tak pomáhá se z projektů neopupínkovat.

Má to samozřejmě pár, řekněme, slabých míst.

• Nebude to fungovat, když se takhle po jednom úkolu budu snažit odbavit x projektů naráz.
• Zadavatel by o tom měl vědět a přistoupit na to. (Za mě největší slabina.)
• Z mojí strany to vyžaduje transparentní komunikaci a pravidelné updaty klientovi/šéfovi.
• Celý koncept zabije, když někdo nade mnou bude trvat na stanovení deadlinů pro všechny položky „v nádrži“, čímž z ní elegantně udělá zpátky klasické to-dočko.
• Atd. atd.

Jestli se vám ten přístup aspoň trochu líbí, doporučuju do Pomalé produktivity nakouknout. (Pro pořádek, není to spolupráce. Knihy z Melvila ale budu doporučovat často.)

Já jsem s metodou fronta místo to-do listu teprve na začátku. Řekněme za půl roku tu shrnu, jestli/jak se mi povedlo s ní fungovat v praxi na volné noze.

Článek Co se stane, když změníte to-do list na frontu? se nejdříve objevil na Žádné čáry.

Protože když to někde hučí nebo hlučí, moje energie mizí jako cukrová vata v lijáku. Naopak v tichu nebo lehkém šumu, kterému nemusím věnovat žádnou pozornost, zvládám víc, než jsem si kdy myslela.

Jsem extra citlivá na zvuky – a naučila jsem se s tím fungovat.

Jak vypadá citlivost na zvuky?

Sedět v průměrně bzučící kanceláři, kde občas někdo něco vyhrkne, couraj lidi a zvoní telefony? Soustředění padá k nule, zato nervozita závratně stoupá. Udělám kulový a ještě budu „bezdůvodně“ podrážděná.

Snažit se o rozhovor na pozadí desítek dalších hovorů? Možná se usmívám, ale uvnitř se pomalu měním v ten gif s panikařícím Spongebobem. Až skončíme, potřebuju dlouhou pauzu.

Jet pár hodin vlakem, nedejbože v dětském kupé? Denní příděl trpělivosti dochází někde za Olomoucí, pak už na mě nikdo nemluvte pls. Škoda, že mám s sebou vlastní dítě, které mi toho bude potřebovat říct ještě spoustu, a před náma jsou další tři hodiny cesty. A na jejím konci čekají moji rodiče, co mě dlouho neviděli a taky si chtějí povídat.

Taaak… to by ses nad sebou asi měla zamyslet, drahá Marie, protože ostatní jsou přece cajk? Pracujou v kancelářích, networkujou a na vlastní děti ani rodiče neštěkají jenom proto, že za sebou mají cestu přes celou republiku?

Ani ne.

Kde se to bere?

Téma ke googlení: „vysoce citliví lidé“ nebo „hypersenzitivita“.

TL;DR je to typ neurodivergence se sníženým prahem citlivosti na vjemy. Snížený práh = reagujete dřív. (Jestli vám to něco připomíná, zkuste si tenhle test.)

Hypersenzitivita není porucha ani nic, co by se dalo a mělo léčit. Vnímavost je spektrum. Někdo je na tom netečném konci a někdo – já teda mezi nima – na tom jemňoučce vyladěném.

Sudičky vám můžou přidělit citlivější radar na kde co. Proč zrovna já, žena s absolutním hudebním hluchem, jsem si vytáhla krátkou sirku ausgerechnet u zvuků, to nevím.

Ale! Aspoň už vím, že to tak vůbec je.

A že únava, vyčerpání a přinasranost jsou jenom tři stupně stejného stavu.

Ona to nebyla zas těžká hádanka, milý Watsone; podvědomě jsem v těch stavech utíkala právě do ticha, takže…

Výbava, která se mi osvědčila: minirecenze na sluchátka a hluchátka

Jednoho dne jsem zkusila slabší špunty do uší na cestu do obchodu, a tyvole! Úplně jiný zážitek.

Od té doby vědomě tlumím svět kolem sebe, a díky tomu se na něj usmívám mnohem víc.

Takže, dámy a pánové, tohle je moje aktuální výbava.

Na spaní:

Spát chodím často s extra silnými silikonovými špunty, nebo nouzově klasickými špunty do uší.

Klasické špunty do uší (-32 db)

Absolutní nesmysl na pohyb ve veřejném prostoru, ale neocenitelné pro spaní na místech, kde jsem se jinak budila ožvýkaná a naprdlá hned od rána.

Řešení za pár korun na jednu, dvě noci. Pro občasné výlety bohatě stačí. Prodávají je v lékárně a třeba i v trafice na větších nádražích.

Silikonové špunty Loop Earpods Quiet 2 (-24 až -32 db)

V základu jsou o fous slabší než pěnovky. Ovšem jsou o dost pohodlnější a nevadí mi brát si je víc nocí za sebou. Používám je s extra vkládacím kolečkem a dvojitým ťuflíkem do ucha, díky kterým se dostanu na stejnou úroveň tlumení jako právě ty klasické pěnové.

Občas je nahazuju i tehdy, když se potřebuju soustředit v šrumci, ale hudbu nechci.

• Základní verze stáhne zvuky o 24 db.
• S kolečkem odebere dalších pět, tedy -29 db.
• Dvojťuflík (zdvojená část v uchu) se postará o 3 db; pro mě je to tedy celkem -32 db.

Na ven, do kanceláře i do kina:

Loop Engage (-16 db)

Když chci slyšet, jak na mě kdokoli mluví, ale u toho odstínit ruchy na pozadí.

Nosím je na pochůzky, do kanceláře, na pivo i s děckem na hřiště. Slyším, co slyšet mám, ale šum stahují na minimum.

Vystačím si se základní verzí, která šum zmenší o 16 db. Šlo by opět použít kolečko (-5 db), se kterým bych se dostala na -21 db, ale to už mi nesedí.

Loop Experience (-17 db až -22 db)

Když potřebuju celkově trochu ztlumit vše.

Já je teď nosím vlastně jen do kina a z celé té výbavy by mi teda chyběly nejmíň. Ale až zas jednou půjdu na koncert, kam je nosí většina smrtelníků :-), beru si je rozhodně taky.

Mám je s extra vkládacím kolečkem (v základu -17 db, s kolečkem je to -22 db).

Na cally a na poslech v pohybu:

Obyčejné Airpody, časem Airpods Pro s aktivním potlačením hluku

Moje to-go sluchátka jsou Airpody. Před nimi – v androidím období – to byly srovnatelně dobré Samsung Galaxy Buds.

Vytahuju je, když kromě ucpávky potřebuju i zvukovou kulisu a nechce se mi tahat velká sluchátka přes hlavu.

Až je budu měnit, půjdu do Airpods Pro s aktivním potlačením hluku, které ale nikdy! nezapnu při pohybu po městě ani při běhání kdekoli. Tlumení ocamcaď pocamcaď, na ulici pořád potřebuju slyšet třeba že mám za zadkem auto. Od PROček si slibuju hlavně to, že na odstřižení se od šrumce nebudu muset hudbu vohulit tolik.

Bone conduction sluchátka – ty, co vedou zvuk přes kost

Tak ty nemám, ale pořídila bych si je, kdybych dlouhodobě pravidelně sportovala.

Zvuk vedou přes lícní kost. Je to trochu divná představa, ale – nepřijdete tak o žádné zvuky z okolí. Pro mě nefunkční jako tlumič zvuku, ale běžcům můžou taková sluchátka doslova zachránit život.

Na práci u stolu

Klasická sluchátka Bose s funkcí noise cancelling

Nevím už, které přesně to jsou, ale momentálně bych kupovala tyto.

Perfektní pro práci. Neslyším nic, a tak se dokážu rychle přepnout do módu soustředění.

Zvukový safe-space na práci je pro mě smyčka s instrumentálkama nebo Brain.fm – hudba speciálně vyvinutá pro soustředění. Pozn.: odkaz obsahuje referral kód, se kterým máte službu na 30 dnů zdarma, pokud ji chcete vyzkoušet.

Ven velká sluchátka neberu nikdy, do hodiny by mě srazilo auto. Tlumí totiž snad všechno kromě sbíječky ve vedlejší místnosti (bohužel vyzkoušeno).

Pravděpodobně vyzkouším další značky a varianty. Ale už teď pokryju většinu zvukově ždímacích situací.

(Jenom pro pořádek: Loop, Apple, Bose ani Samsung to tady nesponzorují.)

Článek Proč potřebuju tlumit zvuky a co se mi na to osvědčilo? se nejdříve objevil na Žádné čáry.