Co dělá copywriter, když nepřichází múza?

1/5: Nejde mi psaní, protože… jsem unavená / ve stresu

Ano, i s únavou se dají napsat dobré věci. I ve stresu. Myslím ale, že v takovém případě už potřebuješ „vypsanost“ (zautomatizované řemeslo) a silnou vůli, nebo aspoň nadšení (o něm za chvíli).

Unavený mozek se často maskuje! Za co? Za tendenci lákat ke snazším úkolům. Podívej se na sítě. Zkontroluj e-mail. Udělej tady ten nedůležitý, monkey-business task. (Ošklivý trik je v tom, že takové úkoly se plní zdánlivě stejně – sezením u počítače. Ale to si lžeš do kapsy.)

Učím se to brát jako signál: Vole, seš unavená a bude lepší, když…👇

Když si můžeš dovolit psát jindy, dopřej mozku odpočinek

(Ok, nebo stimulanty, ale moje třiatřicetileté já už doporučuje s nima šetřit.)

Podle situace je nejlepší jít spát nebo aspoň na chvíli změnit činnost. To znamená NE JÍT NA SOCKY! Tam ztratíš i poslední zbytky staminy.

Mně dobře funguje přepnout na to, co se dá dělat rukama. Umýt nádobí, vysát podlahu. Nebo dokonce nedělat nic.

Jednoduchá pomůcka pro mileniály: Vyber si jako odpočinek něco, co ti připadá NEPRODUKTIVNÍ.

Aspoň-trochu-ezo psavci můžou zkusit desetiminutovou vypínací meditaci. Kdo ji neumí, zkusí Headspace. Kdo ano, bude mu stačit Insight Timer.

Když musíš psát T-E-Ď, sedni si na zadel a P-I-Š

Je úplně jedno, co a jak. Klidně začni tím, že se ti sakra taaak nechce. A pokračuj tím, co o věci víš nebo si myslíš. Možná zjistíš, že potřebuješ doplnit info. To je ok. Jdi na věc. A pak pokračuj v psaní.

Tip: I u „vysezené“ práce dělej pauzy. Rozumné. Ať nevypadneš z tempa, ale taky se nepřepálíš. Znáš pomodoro?

„Vysezený“ článek pak osekej o všechny berličky a rozjezdy. (Podrobněji v článku Sám sobě editorem.)

Pokud ti ty následné úpravy nejdou, nějakého „editora“ si sežeň. Nemusí to mít na vizitce, ale měl by na to mít aspoň cit.

2/5: Nejde mi psaní, protože… jsem nesoustředěná

Pomáhá: vypnout notifikace. Když už ne ve skutečnosti, aspoň v hlavě. (Ano, přišel ti e-mail. Shoří, když si ho přečteš až za hodinu?)

Všeobecně je vhodné nepřeskakovat. Z úkolu na úkol, z myšlenky na myšlenku. Všechny nedokončené úkoly totiž zůstávají „běžet na pozadí“ a šťouchají do snahy soustředit se.

Co funguje mně: když mě napadne cokoli dalšího, co bych měla později udělat, hážu to do to-do listu. Ať je to úkol nebo poznámka, ať mi splnění zabere hodinu nebo deset sekund. Tady dělám výjimku z pravidla „Co můžeš udělat do dvou minut, udělej hned“, protože důležitější je zůstat myšlenkama u toho, čemu se věnuju právě teď.

Já teď řeším ještě jeden specifický problém: od psaní odbíhám. Musím – to když si mě zavolá mimin. Na kojící pauzy mám tendence brát si Kindle nebo mobil; jsou dlouhé a nudné. Ale když z flow skočím rovnýma nohama do Netflixu/ebooku/sítí, přepnu pozornost na snazší „úkol“ a k práci se pak vrací těžko. Ach, ty naše pravěké mozky.

Snažím se tedy, když mám zrovna něco rozepsaného, z flow nevypadávat = pokračuju v psaní. Tenhle článek jsem napsala napůl „normálně“ a napůl na mobilu v posteli. Spoustu věcí pro klienty taky. Jen je potřeba mít předem připravené záchytné body – podklady, osnovu, info kde jsem skončila nebo podobně. Na psaní mi pak stačí obyčejný Google Keep, protože z něj text překlápím zpátky „do normálního pracovního prostředí“ hned jak můžu. Konec mateřské vsuvky.

Pssst: Taky se na ty notifikace mrknu, jasně. Když už, tak je „menší zlo“ udělat to po dokončení – byť dílčího – úkolu. (Nebo si pak aspoň nestěžuju, že dneska nemám svůj den.)

3/5: Nejde mi psaní, protože… nevím o tématu dost

Slabé podklady jsou asi nejčastější důvod k záseku, který vídám u juniorních copywriterů.

• Víš, že na rešerše si můžeš někoho najmout?
• Líbí se mi a snažím se naučit: Metoda Zettelkasten / v širším kontextu ji shrnuje Tomáš Beránek, u kterého jsem ji poprvé zaznamenala.
• Copywriter by se měl klienta ptát. Kdo jsi, co jsi zač, v čem jsi jedinečný. Proč zrovna ty. Na koho mluvíš. Co po něm chceš. Kdy to chceš. Jaká je zákaznická cesta. Co na tobě mají lidi rádi a co by na tobě měli mít rádi, a ještě to nevědí. Jak sám sebe vnímáš. Celá velká disciplína. Docela dost o tom píše třeba Magdalena Čevelová.

4/5: Nejde mi psaní, protože… mi chybí nadšení

Ideální situace je mít (jen) takové klienty, s nimiž souzníš. Samozřejmě.

Pak jsou tu tací, k nimž sice necítíš odpor ani se nemíjí s tvojí morálkou, ale… nějak to… moc nejde.

Z mé zkušenosti: najdi si na tom jednu věc. Jednu věc, která je skvělá, a zapal se pro ni. Velmi s tím pomůže předchozí bod. Poznejte se. Poznej svoje téma, svého klienta. Ať víš, do čeho se vlastně můžeš „zamilovat“.

5/5: Nejde mi psaní, protože… jsem si vzala moc náročný úkol

Řešení? Zkrátka začít – a koukat u toho jenom na první zatáčku. (Pozor: je dobré mít celou trasu zmapovanou předem. Jinak budeš nadávat jak já, když jsem poprvé lezla na Lysou horu.)

1. Když je to jeden příliš velký úkol: rozsekat si ho na několik menších.
2. Když je to příliš mnoho různých zadání: jedno si vybrat (to nejdůležitější nebo klidně libovolné, hlavně ať už se pohneš!).
3. Když jde o úkol, co je nad moje schopnosti, a když rozložení na menší dílky nepomáhá: přiznat si to a hlavně to přiznat klientovi. To není ostuda. To je sebereflexe

Při psaní mi na „kouskování“ jednoho většího zadání nesmírně pomáhá psaní s osnovou. Nebo aspoň naházet na papír / do mindmapy / na post-ity vše, co mě k věci napadá.

Ještě jedna výhoda tohoto návyku: když od psaní odejdu a vrátím se k němu za pár dnů, vím, co jsem chtěla napsat. Nehypnotizuju prázdnou stránku, můžu se hned pustit do práce.

Nejde mi psaní, protože ten text mi nepadá od klávesnice perfektní! *rozbrečí se a hodí po autorce tohoto článku vázu*

Psaní je něco jako sochaření. Vyseknout ten šutr na dva údery dláta, hm, to asi taky nikdo nečeká. Odejít od stolu s tím, že ten dokonalý text mi něco pošeptá do ucha, nefunguje.

Co naopak funguje:

• Jít od celku k detailu. Takže nejdřív Co tím chci vlastně říct, potom samotné psaní.
• Vyházet z hlavy všechno, co k tomu vím, a pak to seskládat do správného pořadí.
• Ne-dobré nápady směle proškrtat. Nemusím rozvinout všechno, nene.
• Napsat to klidně blbě a hnusně, ale napsat. Nechat odležet. Upravit. Prohodit. Proškrtat. Odležet. Upravit. … Dokud to není hotové.

Psala jsem o tom tady: Sám sobě editorem (for dummies)

Na mnoha místech si dělám poznámky ve smyslu „tady najít, sem doplnit“, abych se v první, intenzivně psací, fázi nezdržovala odbíháním z flow.

 

Aby mi připomínky v hotové verzi nezůstaly, označuju si je sledem znaků, který jinak nepoužívám (v mém případě // jako dvě lomítka). Na konci psaní použiju vyhledávání CMD+F / CTRL+F pro tuhle unikátní kombinaci a zkontroluju, jestli jsem takové místečko někde nepřehlédla.

To, co „chodí samo“, ve skutečnosti není vůbec samo

A není to spíš výsledek toho, co se ti během posledních dnů, měsíců nebo klidně i let střádalo v hlavě jako „něco neuchopitelného“ nebo zatím ne dobře formulovaného? Hm?

Tak třeba tento článek. To si tak scrolluju tím proklínaným Instagramem, vidím příspěvek o vymýšlení obsahu a najednou BENG! Napiš článek. Bude se jmenovat „Co dělá copywriter, když nepřichází múza?“

Na tohle téma se mě zeptala Michelle před TŘEMI lety, když mě zpovídala pro Jak na sítě. Část mojí tehdejší odpovědi jste si právě přečetli. Pak jsem o tomhle rozepsala a nikdy nedopsala post, možná i několikrát, ale nebylo to ono (a že to nespěchalo, nechala jsem to být). Bavila se o tom s několika dalšíma lidma.

Už je jasné, kam tím směřuju, že?

Tímhle tématem se moje hlava zabývala už takovou dobu, že to celé zformulovala dávno před tím, než jsem otevřela WordPress a nabušila to sem. Střídavě na počítači a na mobilu u kojení, ale pořád během jediného večera.

I když to při pohledu venku mohlo vypadat jako úžasný múzí one night stand, je to jenom dobrá souhra okolností: tématu, o kterém jsem přemýšlela + energie + nadšení + soustředění + psacích návyků.

(Jo a pak jsem to nechala několik dnů odležet, zeditovala a poslala na korekturu. Protože když to jde, první verze se neodevzdává.)